texty a rozhovory / texts and interviews

O grafice

Když si náš lidský prapraprapředek poprvé povšiml otisku své nohy v písku (blátě, sněhu apod.), naplnila ho tato skutečnost radostí. Svědectví o tom se nám dochovává dodnes. Každé dítě, pokud vyrůstá normálně, si jednoho dne této skutečnosti všimne. Vzápětí prožije radostný zážitek s obtiskováním svého těla do okolí. Patří to k běžným radostem prvního sněhu a koupání. Stopa těla má v historii člověka významnou roli. Od stopování při lovu či válce, přes znamení „byl jsem zde“, „toto jsem dělal já“ apod., až k otiskům prstů v moderní kriminalistice. Kriminalistické archivy jsou vlastně největšími galeriemi otisků lidských končetin. S trochou nadsázky můžeme hovořit o lidském těle jako o první „tiskařské matrici“, kterou člověk použil.

Obtisk, stisk, tisk, otlak, tlak, press, tato slova sama říkají, co je pro určitý druh zmnožování významné a typické. Tlak hraje rozhodující roli nejen v tradiční grafice a tisku (výtisk, tiskovina, tlačivo), ale rozmnožují se tak i další věci. Kovové peníze se stále razí, karosérie aut a tisíce jiných věcí se lisují z formy, matric, raznic. Vtisknout něčemu podobu, svou pečeť, říkáme dodnes. Tlak je prvek prehistorický, ale stále aktuální, neboť pod tlakem se děje ledacos.

Mne však zajímá fakt zmnožování, kopírování, rozmnožování. To je skutečnost pro grafiku rozhodující, ale zdaleka nejen pro ni. Kdy a kde vznikla první grafika nevím a ani mě to příliš netrápí. Určitě to bylo v Číně, jak jinak. Souvisí to s vynálezem papíru a hlavně s vynálezem levného papíru, i když otiskování na látky apod. bylo známé. Vzhledem k tomu, že první tištěná kniha pochází z Číny (z pol. 8. stol.) a otisky z rytých dřevěných desek jsou známé už předtím, nemusíme o původu grafiky pochybovat. V Evropě se objevuje dřevořez ve 14. století a i zde se okamžitě stává významným vynálezem. Za jakési předchůdce grafiky lze považovat různé druhy pečetí, otiskování liter do hlíny a jiné druhy značek, šablon apod., které se objevují celou známou historii lidstva.

Civilizace v určitém stádiu začne mít značnou potřebu šíření informací a jedna z efektivních cest je tisk. Je lhostejno, zda se jedná o informace ideové, praktické nebo faktické. Tyto se ostatně v historii nejen mísily, ale i zaměňovaly. I my běžně mísíme fakta a ideje, přání a skutečnost a zaměňujeme je často a rádi.

Obraz byl na začátku, ale i když mnohé přejalo písmo, neztratil nijak svou hodnotu. I v dnešních naučných nebo osvětových publikacích, i v reklamě, je obraz většinou důležitější než písmo. Nebo alespoň stejně důležitý. U většiny vědeckých ilustrací zjistíme, že se tvůrci, a to v každé době, snažili podat faktickou informaci v krásné formě. Velmi dobře cítili, že fakt sám o sobě není jen fragmentem skutečnosti bez dalších vlastností, že i v malém kousku nese, odráží vyšší řád tohoto světa. Jakoby informace vytržená z kontextu byla nepatřičná a teprve vřazení do kontextu krásna jí může vrátit hodnotu. Můžeme říci, že má-li být faktická informace skutečně účinná, musí mít přesvědčivou estetickou formu. Vědění a krása nebyly a nejsou v rozporu, ani to nejsou protikladné části skutečnosti.

Už jsem zde zmínil ono dnes frekventované slovo „informace“. Každému se přirozeně vybaví slovo computer, ale existuje i jiný významný pojem současnosti – gen a genová informace, tedy něco, co souvisí s živým, žijícím, tělesným. V dějinách jsoucna hledáme onen okamžik rozdělující vesmír na živý a neživý snad od počátku lidských dějin. Teorií, včetně bájí, jsou stovky a rozdělují lidi na různé tábory. Naše západní myšlení se stále snaží definovat onen předěl a definic vzniklo mnoho. Vždy se ukázalo, že život sám je mnohem pestřejší, úžasnější a neuchopitelnější. Přesto jedna, a to nejvýznamnější hranice existuje. Je subtilní, ale výrazná. Objevila se kdysi, kdesi v hloubi času této planety. Tehdy, když si první pramolekula, pralátka dokázala poprvé zapamatovat, zapsat svou podobu a vytvořit první „matrici“, začaly se rozvíjet nové dějiny kosmu. Přesněji řečeno v okamžiku, kdy z této „pramatrice“ dokázala udělat první kopii, otisk, xerox. Od této chvíle se odvíjí prozatím nekončící řetězec života. Uchovat se, přenést sebe do další generace, posunout se v čase, to je geniální a přitom prostá myšlenka. Je to jediný známý způsob vzdorování zákonu neustálého zániku, aniž by tento zákon byl porušen. Z bodu tak malého, že jej nedokážeme ani pomyslet, natož si ho představit, vznikne nový vesmír nového těla. Miliardy molekul kosmu jsou uvedeny do činnosti a zapojeny tímto mikrobodem do stavby v přesně určených časech a místech. Připomíná to jakýsi vír a explozi současně, jenže vír a explozi řízené myšlenkou, ideou. Přesto z žádného „otisku“ nevzniká zcela identické dvojče nebo mechanická kopie, ale nové tělo, nový organismus. Každý otisk je stvořen do originálu. Je to jakýsi druh „autorské grafiky“, jenže tvůrce se nikdy neopakuje a jeho invence je bez konce. Je to tvůrce, z jehož matric vznikají pouze originály a jen velmi těžko se dají číslovat.

Efekt množení, kopírování, otisku je aktuální v celém společenském světě člověka, což zažíváme denně na vlastní kůži. Jakoby i zde platilo, že úspěšnost znamená rozmnožení a rozmnožení znamená úspěšnost. Je-li něco živé, aktuální, chce to být šířeno, množeno. I když názor na to, co je živé, co je aktuální, prochází neustálou a často rychlou proměnou, přesto cokoliv se rozmnoží, získává na významu. Ať je to informace nebo věc. Zvláště u věcí, u výrobků je to dobře viditelné. I nemoc se však šíří a její význam, mimo jiné, se hodnotí právě podle rychlosti a síly, s jakou to dělá a podle možností, jak jí v tom zabránit. Ale i úspěšnost filmu se měří četností hraní a množstvím kopií, stejně tak množství repríz skladeb, her, výtisků knihy. Četnost objevování se podoby nebo jména určitého člověka je známkou úspěchu. Každý originál může mít svou reprodukci a reprodukce zase mají svou reprodukci. Sleduje-li archeolog význam a velikost nějaké civilizace, sleduje také typické znaky, jejich četnost a rozšíření. Samozřejmě, že v celé historii lidstva a v historii všech oborů jsou i originály, které se nikdy nerozšířily, a přesto měly a mají rozhodující význam. Chceme-li však o jejich významu přesvědčit ostatní, musíme informaci o nich rozmnožit a rozšířit.

Chtěl bych se ještě vrátit k místu, kde jsem zmínil onen nepatrný bod v prostoru koncentrující v sobě veškerou informaci o těle, ke genu. Podobnou snahu zkoncentrovat své vědění o čemkoliv do miniprostoru nacházíme v lidské činnosti od chvíle, kdy vznikaly civilizace. Vědění se koncentrovalo do zápisů, knih a následně do knihoven, obrazáren, muzeí atd., ty zase přenášejí svoje depozity na mikrofilmy a do počítačových disků. Celá odvětví se dají zkoncentrovat na několik milimetrů čtverečných. Tyto informace se pak dají snadno vyvolat, zvětšit, zkopírovat, eventuálně převést do tělesného stavu a opět zmenšit do nepatrné plochy a uchovat. I s rizikem chyby. Chyba je velmi důležitá věc. Nic na tomto světě se bez ní neobejde. Umí pohnout čímkoliv, i dějinami, a z našeho života dělá ještě větší dobrodružství. Nedá se spočítat, kolik směřování bylo chybou vykolejeno a kolik zase chyba uvedla do správného směru. Kolik grafik zničila a kolik díky jí získalo na významu, kolik objevů díky omylu vzniklo. Chyba není náhoda, chyba je zákon. Zákon, jehož pravidla zná jen Nejvyšší a jsou součástí té jeho stránky, kterou bych nazval „zvláštní smysl pro humor“. Chyb bychom si měli vážit, neboť chyba je vlastně znamení, které máme správně rozluštit.

Nezdá se mi náhodné, že v procesu uchovávání informace člověk podvědomě sleduje cestu podobnou přírodní, a nezdá se mi náhodné, že se v tomto procesu tak často vyskytuje kosmický tvar a to je spirála. Je-li dvojspirála DNA uchovávatelkou informace života, tělesnosti, je zajímavé, že záznamy lidského vědění (a nejen vědění) se také často stáčejí do spirály. Známe antické svitky, židovskou Tóru, obě se při čtení rozvinou nebo převinou, svinou. První uchování, konzervování podoby lidského hlasu, se odehrávalo na válci, na spirále vyryté do jeho povrchu. Gramofonová deska, magnetofonový pásek otáčením rozvíjejí a svíjejí spirálu. Stejně tak filmový pás a stejně tak paměti počítačů a jejich programy jsou svinuty do spirály. Svinování a rozvinování kolem osy je příznačné pro záznam a čtení informace určité složitosti a množství. Zcela volnou a nezávaznou asociací se dostanu k otáčení kruhu, rotaci, a jestliže promítnu kruh do prostoru i k válci. Odtud je jen krůček k tiskařskému stroji. I když existuje řada nových technologií, jak kopírovat, množit, tisknout, od chemické po elektronickou, je tisk spojen s pradávným tlakem alespoň slovně. Myslím však, že v grafice bude i nadále většina tisků vznikat skutečně oním „stisknutím“. Tlak je vlastně vůle, vůle předat svou představu nebo podobu své myšlenky jiné substanci, materiálu či osobě. Ta však musí být připravena, změkčena, tedy schopná a ochotná tuto vůli přijmout. Musíme ale počítat s tím, že nám ji zrcadlově zobrazí, vrátí. Teprve pak uvidíme, jak to dopadlo, jestli jsme nevnutili něčemu pouhý nesmysl.

Tlak je síla prastará a lze ji tedy považovat za úctyhodnou. Stejně jako grafiku.

Jiří Lindovský, 1994

Uložit text „O grafice“ ve formátu PDF Nahoru / Up

Dá se učit? / Is it possible to teach?

(Please find downloadable English version below)

Je to asi lehce absurdní zabývat se po patnácti letech učení problémem, jestli se učit dá. Zřejmě jsem pouze sám sobě potřeboval ujasnit některé věci, možná něco shrnout, zobecnit a něco pojmenovat. Vyprovokovaly mě k tomu také výroky, z nichž některé jsem už dlouho neslyšel a jiné už ne tak často. V posledním půl roce jsem jich na téma učení v umění i na adresu AVU slyšel opět několik brzy po sobě. Asi to byl ten poslední impuls k volbě tématu.

„Umění se učit nedá!“ zní jedna z frází, kterou asi každý z nás někdy v minulosti použil. Dnes už je to, myslím, výrok nadbytečný, ovšem stále se vyskytuje. I letos. Ti „přemýšlivější“ z citujících dodávají: „Vždyť kupř. spisovatelé žádné školy nemají.“
   Poznámka přednášejícího: Jazyku se člověk učí od narození a vlastně celý život. Nejméně osm let systematicky ve škole, většinou však dvanáct let. Dohromady to vydá na zhruba osmnáct let a v případě studia na nějaké vysoké škole dvacet tři let. Tedy dvacet tři let praxe, teorie, gramatiky, dějin, forem a stavby jazyka, a k tomu ještě zpěv. Samozřejmě, že umělecký názor si musí člověk - spisovatel tvořit sám. Ale to přece každý.
   Další citát: Glazunov řekl: „Nejlépe hrají amatéři. Ovšem musí umět dobře hrát.“
   Poznámka přednášejícího: „Výstižné!“
   Další výrok: fotograf (starší) - učitel: „Já je (myslel studenty) naučím ty blbosti, jak se co ovládá a pak jim dám úplnou svobodu!“
   Poznámka: Řekl jsem si, proč jim ji dává, tu svobodu? Než přišli na školu, tak ji už měli absolutní. Po škole ji zase budou mít a nikoho ani nenapadne jim ji brát. Tak proč jim dává něco, čeho mají nadbytek? Co je vlastně učí, nebo lépe řečeno, co se vlastně oni, studenti, učí? Něco určitě ano, protože zhruba 70 - 90 % jejich výsledků je standardních a dobře známých. To je důkaz, že se přece jen něco učí. Ať pod nějakým vedením, nebo sami.
   Opět citát (několikrát odposlechnuto): „Vy se pořád zabýváte tím řemeslem (myšlena AVU), ale my je učíme hlavně myslet a tvořit.“ Nejkrásnější dodatečný výrok zněl: „My už děláme video úplně normálně.“

Poznámka: Ono zpuchřelé slovo „řemeslo“ se stalo, paradoxně, protiváhou stejně zpuchřelého slova „umění“. Přeloženo do češtiny: my na AVU pořád ještě kreslíme, oni tvoří. Samozřejmě, že nejlepší je prohlédnout si u všeho výsledky. Zaujalo mne, jak často jejich obhajoba předchází kritiku. Obvykle jsou to výroky o nedostatku času, mnoha důležitých přednáškách, kurzech, atd., které musí studenti absolvovat k nabytí správné úrovně. Spolu s tím se většinou objevuje zahořklá poznámka o luxusu AVU a nadbytku času, kterým disponuje. Jeden kolega grafik dodal: „Na vás taky dojde!“ Myslel tím, až na nás „vletí“ Evropská unie skrze nové zákony a my budeme muset přejít na moderní „hromadný odchov“. Zřejmě všechny umělecké školy trpí komplexem, že jsou absolutně pokrokové, aniž pokrok definují, a mají se distancovat od minulosti, aniž ji měly. Nemluvím proti teoretickému vzdělávání, ale špičkoví umělci nejsou špičkoví proto, že vyslechli spousty přednášek a přečetli mnoho knih. Lidí, kteří přečetli mnohonásobně víc knih a nebo jsou mnohem vzdělanější, jsou desetitisíce. Ale myslím, že jsem odbočil.

Zcela chápu úředníky i kolegy z jiných škol. Pakliže všechny školy bez výjimky připravují studenty pro povolání, zaměstnání a užitečnost, škola připravující dlouho a draze malou skupinku lidí pro zcela neužitečné a podezřelé poslání prostě nutně vadí. Naštěstí jsme škola malá, s malým počtem studentů. Ti jsou ovšem absolutně neužiteční. Je tedy AVU „brontosaurus“? Je špatné učit pro ideály? Pro co jiného máme učit, abychom nebyli naprosto zbyteční? A kde ty ideály brát? Idea zábavnosti nás v konkurenci televize, Hollywoodu, porna, počítačových her, 3D-filmů apod., posouvá do role směšných amatérů. Ušlechtilé ideály „pozemské“, ať jsou jakékoliv (spravedlnost, pokrok, kultura, vzdor, vývoj, úspěch atd.), končí tak nebo onak v boji o moc, nebo v tlačenici o ni. Nevím, jestli idea „Zvítězit“ je dostatečný ideál. Bez ideálu ale nelze vymezovat prostor, nevznikají hranice a není co dodržovat a není co překračovat. Underground i oficiální umění splývají v jedno a jako takoví mohou být „placeni“ ze dvou stran. Není ani možnost dopřát studentům a mladým lidem tolik vytoužený a zářivý pocit revolučního boje za pokrok. Zbývá jen boj o granty. Každou chvíli sice nějaká skupinka vytýčí cestu pravdy z minulosti do budoucnosti a přinese „pravé“ myšlení. Jenže, zredukovat celou živou skutečnost na sobecký pramínek se tak lehce nedá. Hlavně se podle něj nedá učit, protože pramínek rychle vyschne.

Chci se ale vrátit k načaté myšlence o řemesle, zda je AVU učí, a co to vlastně je? Nechci se „otírat“ o kolegy z jiných škol a jakkoliv znevažovat úsilí jejich kateder, institutů, fakult apod. Není k tomu důvod. Opravdu ne! Jde mi o AVU. Chci trochu oprášit pojem „řemeslo“, jeho zásadní význam i krásu.
   Je „řemeslo“ jen to, co je ručně prováděno a nebo dokonce jen to, u čeho mysl a intelekt pouze dohlížejí? To je možná také řemeslo. Ale jak to, že vím, jaký má účinek kupř. chyba v rytmizované ploše? Umím to použít s jistotou, že bude-li nejhůř, tohle vždycky vypadá dobře.
   Vím, co se stane, když vedle sebe postavím kupř. dva čtverce a jeden z nich něčím natřu. Vím (víme), co se stane, když jeden čtverec malinko nakloníme, nebo na každém z nich zanecháme nepatrnou stopu, nebo na každý něco napíšeme. Cokoliv. (Platí i pro obdélníky a další.)
   Cvičená mysl ví, jakého účinku dosáhne zmnožením čehokoliv 10x nebo 100x v prostoru nebo v jedné ploše. Vím, co „udělá“ hromada z takto namnožených předmětů, co rozprostřenost, co rastr. Z těchto předmětů se dá také postavit místnost, „prostor v prostoru“, nebo se dá jedním a tímtéž pokrýt vše, strop i nábytek jako dekorem. To vše jsou spolehlivé vědomosti a nikdy nezradí.
   U videa, počítače, fotoaparátu a všech přístrojů co existují, není řemeslem jejich ovládání. To je spíše návod k použití. Všechny přístroje, včetně počítačů, jakožto „zboží“ nutně směřují k použití úplným „blbem“ a to do 15-ti minut po rozbalení (viz rádio, TV a další).
   „Řemeslo“ je, když při filmování použiji tzv. „pohyblivou kameru“. Znám dokonale účinek této „nekonvenční“, ale zoufale tradiční metody záznamu.
   Dělám-li dlouhé, nehybné záběry na cokoliv (tzv. „nuda“), je to „řemeslo“. Tento účinek je dobře znám.
   Zaměřím-li kameru na jedno místo a nechám ji zaznamenávat nahodilý, neplánovaný děj, je to „řemeslo“. Vždy to dobře dopadne!
   Zvětším-li fotku a něco na ni domaluji nebo změním digitálně, je to účinek, který jen málokdy dopadne špatně. Vždy se dá spolehlivě použít. Je to „řemeslo“.
   Vždycky dobře dopadne také „reportáž“. Vše focené (filmované) tzv. nahodile, bezprostředně, neesteticky, bez kompozice. Spolehlivé „řemeslo“. Použiji-li kamkoliv figurku z nějakého seriálu nebo počítačové hry, nebudu pohaněn. Je to dobré řemeslo.
   Postavím-li vedle sebe řadu televizorů (viz kabina režiséra TV přenosu) zaznamenávajících různé děje (časy) z různých míst světa, jeden televizor nechám pro aktuální záznam samotného diváka a jeden vypnu, mám tak dokonale ověřený účinek, že je to čisté „řemeslo“. (Samozřejmě, kombinací je bezpočet.)
   Zaznamenám-li opakující se nebo proměnlivé děje různých oblastí, např. pohyby lidí ve veřejných prostorách, pohyby zvířat, stav vody, teploty, vrstev mraků, dřeva, měnící se souřadnice čehokoliv, a přenesu je do jiného média (kresby, zvuku, světla, barvy) přes nějaký „koeficient“, dostanu vždy něco zajímavého. To už je povaha skutečnosti a povaha krásy „překladu“ do jiné formy. (Otcem je starý známý graf, tj. přenos faktických měření do kresebné podoby.) Pro naprostou spolehlivost výsledku je to „řemeslo“.
   Nechám-li v prázdné místnosti někde v rohu „šumět“ televizor, mám takovou jistotu účinku, že je to čisté „řemeslo“. (Platí i pro vypnutý televizor.)
   Postavím-li do jakéhokoliv prostoru něco opravdu nadměrně velikého, mohu být jako v bavlnce. Účinek je stoprocentní. Je to řemeslo. Jedno z nejužívanějších. (Platí pro všechny obory a všechny oblasti bez výjimky.) Drahé, ale výborné je použití neonu. Tam se splést prakticky nedá. To je výsostné „řemeslo“. Dokonce elegantní. (Platí i pro efekt světla, ohně.)
   Rozdělím-li obraz horizontem a nahoru dám skvrnu modrou, dolů skvrnu zelenou, vím bezpečně, že si to většina diváků spojí s dojmem krajiny. Je to „řemeslo“.
   Vychrstnu-li kbelík červené barvy na zeď, znám expresivní účinek předem a nemohu se splést. Je to „řemeslo“.
   Půjdu-li na vernisáž nahý, jsem si jist účinkem. Je to „řemeslo“.
   Napíšu-li na podlahu slovo „strop“ a na strop slovo „podlaha“, reakce je dobře předpověditelná a známá. Je to „řemeslo“.
   Dělám, že neumím, je také krásné řemeslo, a když opravdu neumím, nic se neděje, i amatérismus je už, myslím, profese. (Jen nevím, jestli ho vyučovat.)
   Dobře je známá a vyzkoušená oblast kontrastů. Je velmi účinná a naprosto spolehlivá. Dá se užít všude, v krajině, interiéru, obraze, akci, filmu, hudbě, příběhu, atd. Přinést něco zcela nečekaného nebo drsně kontrastního do čehokoliv je spolehlivé. (Kupř. kontrast neumělosti a perfektnosti, atd.). Je to „řemeslo“.
   Mohu spojit dva předměty na nečekaném místě. Je to staré, surrealistické „řemeslo“. Nevystavím-li vůbec nic, vztah prázdnoty a textového zdůvodnění je již posvěceným řemeslem. Atd., atd., atd.
   Řemeslem všech řemesel je učení komplexních slohových schémat, nebo dobových klišé, a nebo momentálních myšlenkových vzorců. Právě posledně jmenované se často učí pod názvem „učit se myslet“.
   Řemeslo kapitána lodi přece nespočívá v tom, že hbitě ovládá kormidlo, ale v tom, že je suverén v navigaci, zná moře a mapy, zná loď a posádku, zvláštnosti přístavů a legislativy. Jak s tímto „řemeslem“ naloží, je věcí jeho inteligence a invence. A o to jde! „Řemeslo“, zkušenost, se zúročuje, nikoliv překonává! Samozřejmě že umění a řemeslo, stejně jako obsah a forma, pokud nesrostly do jediné nerozlišitelné živé skutečnosti, rozpadají se na mrtvoly. Ale to už je jiná záležitost.
   Zaznamenal jsem zde pouhé malé, maličké vzorečky, nejpopulárnější ověřená schémata, a mnoho jsem jich záměrně vynechal. Z těchto „řemeslných“ zkušeností, vědomostí se dá bez problému udělat kniha jako telefonní seznam Prahy.
   „Řemeslo“ je zkušenost mozku. Použiji-li tuto dříve dobře ověřenou zkušenost a vím, alespoň na 70% jistoty, co se stane, je to „řemeslo“. Nevidím nejmenší zbadatelný rozdíl mezi malířstvím, videoartem, grafikou, novými medii, sochařstvím, konceptualismem, filmem, hudbou, akcí, divadlem, literaturou, apod. Všechny pracují na základě sumy zkušeností a čím je tato zkušenost, neboli „řemeslo“, hlubší, rozsáhlejší, důkladnější, tím je obor závažnější, zajímavější, obsáhlejší a také subtilnější. Tím kvalitnější může být absolvent.

Tedy, všechny školy umění, co jich na světě je, jsou postaveny na učení „řemesla“ bez ohledu na to, jak mu říkají. Nezáleží na oboru, ani stáří té které školy. Záleží pouze na tom, jaký dávají prostor a čas vzniku oborové zkušenosti neboli „řemesla“ dané disciplíny a do jaké míry vzdorují pokušení předávat pouze momentální myšlenková schémata.
   Opravdová zkušenost je nepřenosná a to je dobře. Díky tomu život nedegeneruje. Zkušenost vzniká pouze životem, činností, a to je čas. Vzniká jako souběh činnosti tělesné i duševní, ale ta duševní vždy a ve všem dominuje. (Každý, kdo zkusil rozštípnout balvan, nebo ho přemístit, okamžitě zjistil, že síla a šikovnost mu nejsou v té chvíli absolutně k ničemu. Buď , jak na to, nebo je v koncích.)
   Zkušenost proměňuje studenta - učně v nového člověka, profesionála. A není pouhým vedlejším produktem učení, že se v činnosti zjemňuje vnímání, psychika a schopnost vidět a rozlišit nuance, pro člověka neprofesionála neviditelné. Citlivost pro danou disciplínu patří do arzenálu použitelné zkušenosti, „řemesla“, každého oboru. Je to jeden z nezbytných a kýžených produktů učení. I stolař, baleťák, stavař, atd. zaznamenají jediným pohledem chybu, pro jiné neviditelnou. Ihned spatří vhodnost a nevhodnost materiálu, postupu, pohybu, atd. Stejně tak hudebníci, lékaři a tisíce dalších profesí.

Existují ovšem zkušenosti získatelné snadno, ihned, pouhým pozorováním. Naopak, na opačné straně spektra, jsou zkušenosti bytostné. Ty se získávají v dlouhém čase, velkým úsilím, silou vůle a pokorou. Znají to všichni, kdo se chtěli naučit dobře hrát na nějaký nástroj, znají to akrobaté, tanečníci, mimové i herci, sportovci, eskamotéři i mágové a každý, kdo chtěl skutečně zvládnout kresbu podle modelu. V tomto učení se mění celý člověk. Ne sice zásadně, a k lepšímu jen málo, ale pocítí to duše i tělo. Chce to „jen“ čas.
   A toto je onen moment luxusu, pro AVU typický a opravdu hodný závisti. Dostatek času pro učení „řemesla“ daného oboru. Souvisí to i s důvěrou ve studenta a jeho talent, jinak by mu nemohl být tento čas poskytnut. (Když někomu nevěřím, tak mu nic nedám.) Dostatek času pro učení, zkoumání, pochybnosti, tápání, mylné cesty, beznaděj, riskování. Dostatek času pro krize, pády a nové vzestupy atd. Bez toho se jen velmi těžko kdokoliv stane v našem oboru hluboce vzdělaný a skutečně profesionální. Zážitek, prožitek i pochopení jsou časové záležitosti.
   Luxus nemít ihned výsledek je luxusem AVU.
   Luxus prožít něco ad absurdum je luxusem AVU.
   Luxus „promarnit“ čas nejistotou je luxusem AVU.
   Luxus stálé osobní komunikace mezi pedagogem a studentem je luxusem AVU. (Osobnost nejrychleji poznáme „osobně“.) A tady schválně pomíjím, že každý proces musí být na škole profesionálně připraven a řízen, strukturován, kontrolován a usměrňován. Od toho jsou právě pedagogové. Oni úkolují, dávají impulsy, vyžadují atd. Bez nich by se čas na AVU s největší pravděpodobností, hraničící s jistotou, rozplynul ve zpěvu a tanci. To vše záměrně pomíjím a vynechávám s plným vědomím zkreslení celého obrazu. (Je mi to líto už proto, že pedagogové AVU jsou skutečné osobnosti, jsou vzdělaní a přitom žádní suchaři, jsou to plnokrevní lidé, tolerantní, chápaví, obětaví, nezištní, někteří i hezcí, jsou dobře ocenění, dobře živení a plní energie a mnozí stále potentní.)

Z předešlého mi vyplývá, že amatér je vlastně ten, kterému nebyl dán dostatek času, času kvalitně kontrolovaného, pro jeho vnitřní vzdělání a sebeuvědomění v dialogu s danou materií. Tento člověk, amatér, neměl možnost a čas poznat zvolenou materii a sebe v ní. Je naprosto lhostejné, zda se jedná o materii papíru, slova, kamene, počítačového programu, barvy, těla, filmu, pohybu, zvuku a čehokoliv jiného na tomto světě. Platí vždy a stále: „Snadnost je buďto mistrovství nebo podvod!“

A nyní se chci konečně dostat k jednomu z výsostných řemesel a výsostných umění všech dob, a to ke kresbě. Není to ze sentimentu či celoživotní náklonnosti. Mám k tomu tři důvody.
   1. Kresba je univerzální „jazyk“ i kostra všeho, co je nutno zpodobnit jak z oblasti viditelné, tak i z té neviditelné nebo „nezpodobnitelné“. Vzhledem k tomu, že je to „jazyk“ starší než písmo, byl používán všemi lidmi všech dob. Kresba je asi první možnost „zpodobnit“ abstraktní myšlenku. Bez ní by se toto myšlení těžko rozvíjelo.
I písmo začalo na základech kresby. Vlastně je jednou z jejích forem.
   2. Kreslení je vynikající, přímý, nezprostředkovaný způsob zkoumání skutečnosti, a to jak objektu (modelu), tak subjektu (kreslíře). Někdy se ani nedá říci, kdo je v tomto procesu objekt a kdo subjekt.
   3. Na studiu kresby byla kdysi dávno založena naše škola. Protože nic se nemá „překonávat“, ale zúročovat, je tento významný „gen“ AVU také závazkem. Kdo jiný už by měl kresbu pěstovat, když ne AVU? Snad ne filozofové?

Nyní ke kresbě samotné, ale více méně heslovitě. Osobně preferuji kreslení jako poznávací proces. Aby kresba získala strukturu „jazyka“, je nutno ji poznat co nejhlouběji a nejšířeji. A to „tělesně“, nikoliv v diskusi.
   Začnu-li od Adama, je nutné konstatovat, že kresba je nejrychlejší způsob zaznamenání myšlenky. Textem se to rychleji nepořídí. Příznačné je, že kresba i text se skvěle doplňují. Pominu-li klasickou ilustraci, zbývá nekonečná řada závažných myšlenek, vynálezů a projektů, ve kterých text bez kresby buď nedává smysl a nebo je nesrozumitelný.

  • Písmo i kresba rozvíjejí abstraktní myšlení. Kresba dokáže myšlenku „formalizovat“. Ani linka, ani písmo v přírodě neexistují. Obě složky se snaží postihnout „ono“ neviditelné, tušené, skrze zřetelné a viditelné. Kresba má ovšem hlubší kořeny v naší psychice, a tak je v zachycování „pocitového světa“ výraznější a přesnější. Zasahuje hluboko do podvědomí a může tak lehčeji a univerzálněji pomáhat v komunikaci.
  • Ve výtvarné oblasti je myšlenka myšlenkou až tehdy, je-li nakreslena, načrtnuta, nebo jinak „zobrazena“. Tím je „přetlumočena“ do jazyka obrazového a teprve poté se o ní mohu vyjadřovat a vynášet soudy.
  • Skica, skicování, je závažné komunikační médium této školy. Bez něj si nedovedu představit svoji práci. Vlastně by se zastavila profesionální komunikace se studenty. Skica je první vykročení. Svojí nehotovostí umožňuje zapojení kohokoliv do komunikace. Skicování je hluk myšlenek, první fáze rozhodování, první radost a první dialog. Je to provokace k prožitku a myšlení. Je to první obraz o budoucím obraze. V této chvíli se o obraze ještě dá diskutovat, měnit ho, zasahovat do něj, volit varianty. Je-li hotov, dá se pouze kritizovat.
  • Určitý kontrast ke skice, ovšem kontrast zdánlivý, tvoří studijní kresba. Zdůrazňuji slovo studijní. Tento typ kresby se nezabývá myšlenkami honícími se naší hlavou, ani těmi teprve bublajícími někde v podvědomí. Zabývá se studováním myšlenek utvářejících tento svět i naši psychiku a dávajících všemu podobu. Řád světa se projevuje také ve viditelném spektru. A viditelné opět vypovídá o neviditelném. Skrze zpodobnitelné se dostáváme k onomu nezpodobnitelnému.

Učíme se vidět, abychom mohli vypovídat o tušeném. Vždyť i věci, zvířata a nakonec i lidé mluví skrze nás a naše obrazy. Přitom můžeme měnit podobu reality na papíře kupř. pohybem pouze jediné proporce. Současně se tak dotýkáme jedné z krásných záhad: Co to vlastně podoba je? Jak to, že vše má svou podobu? Nejvíce vyhraněnou u člověka jako nejkomplikovanější bytosti. Proč chce být vše stvořené nějak originální? Oči zřejmě chtějí „něco“ vidět? V průběhu studia zjišťujeme obecné charakteristiky objektu, kostru, anatomii, atd. Ale, když je to opravdu „podobné“, dostáváme signál, že cíl kreslířského studia je blízko. Na materii papíru z materie grafitu se vytváří podoba „čehosi“. Z papíru vyvstává obraz. Stíny „cosi“ vytvářejí a je to k poznání. Je zřejmé, že studující už chápe, umí koordinovat sám sebe, vidí, rozumí, a tedy ví! Musel se dlouho trápit, cítit se méněcenným, zbytečným, ale poznal také pocity štěstí, svoji vůli a sílu.
   A vůle je nezbytný předpoklad. Samotná vůle, chtění je už jakýmsi bytím, existencí. Bez „chtění“ žádný talent nemá smysl. Musí chtít být! (Ověřeno praxí.) Nositelem vůle by měl být student. On se musí „úkolovat“ a já mu pomáhat. Oba můžeme i tápat, ale bez jeho vůle je námaha zbytečná, dokonce je zbytečný i jeho talent.
   Za poslední staletí se proces učení kresbě nezměnil co do namáhavosti. Jazyk, písmo i kresba vyžadují stále stejný čas a námahu jako před věky. A lepší to nikdy nebude. Proto tak pravidelně naráží část studentů, zvyklých na návody a vstřícnost, na zeď neústupnosti této disciplíny. Rychle pak opouštějí tuto oblast, ve které je pro ně snadný úspěch v nedohlednu.

Tady osobně vidím onen moment, pro který řada středních škol, a nejen jich, odstoupila od studijní kresby a přešla rovnou ke kresbě „sebevyjadřující“. Přejít bez studia a poznání rovnou na „osobní prožitky“ končí v naprosté většině případů v totálním klišé. Rychlost ruky „jako že“ zachycuje pocity „srdce“ a bleskově „přetváří“ viděnou skutečnost do „osobního“ obrazu. Paradoxně pak všechny kresby vypadají stejně, ačkoliv měly být zcela osobní interpretací modelu. Studenti rádi této neosobní expresi věří, protože v čase vzniku prožili chvíle zapomnění, štěstí, uvolnění, odplavení pochybností, a na to se nezapomíná. Chtějí to znovu. Hromada kreseb rychle roste a vzniká pocit historické nezatíženosti a tvůrčí potence. Pochybnosti a námaha jsou zavádějící. Buď to jde hned, rychle a samo, nebo to nemá cenu vůbec. S tímto názorem se také čas od času setkávám. Dá se nazvat „ďábelskou pastí“!. Místo studia nastupuje sebevyjadřování. Neučí se kreslit, ale učí se „zajímavá“ kresba. Nevytváří se východisko, ale skáče se rovnou do závěru. Ten, samozřejmě, nemůže být skutečně osobní, jenže to studující nedokáže poznat ani přiznat.

Učit takovou kresbu je snadné a trvá to krátce. V každém případě je to velmi záživné a nevzniká „nuda“. A nuda, to je velký problém doby. I na naší škole se vyskytují studenti, vyžadující zábavnost všeho, přednášek, úkolů, konzultací. Chválím nudu! Je to síto zásadní. V nudě studia, námahy, trápení a ticha ozývá se naše duše, a to bývá zpočátku bolestivé a nepříjemné. Je to ale skutečné a krvavě živé. Proto sláva nudě litanií, sláva nudě cesty přes poušť, stavby pyramidy, stavby katedrály, tkaní perského koberce, sláva „nudě“ zrání myšlenek, lidského plodu a všeho živého.

Tím končím tuto přednášku a snad jsem alespoň sobě prokázal, že učit na umělecké škole se dá a může a AVU je k tomu nejvhodnější. Pokusil jsem se vyzdvihnout učební systém, pro AVU charakteristický, a zdůraznit to, co je v procesu každého studia stálé a cenné, a oddělit učení od pouhého čarování. Přitom jsem se snažil „nenásilnou“ formou vyjádřit své základní pedagogické názory. V neposlední řadě jsem chtěl vyzdvihnout postavení kresby jako naprosto ojedinělé mezi všemi disciplinami a naznačit její přímé sepětí s principy informace. Podstatnější otázka, proč vlastně učit, zůstává pro mne i nadále otevřená.

Jiří Lindovský
Praha, 19. 1. 2007

Nahoru / Up

Tvorba je námaha, stálá a systematická

-rozhovor z dubna 2012 vedený Janem Regnerem najdete na stránkách Jesuit.cz

Mezi centrem a regionem

-esej na téma, co dnes znaméná být v centru či naopak v regionu, je k dispozici na stránkách časopisu Art+Antiques

Základní teze k výuce

Vyhodnotím-li své dosavadní zkušenosti s vedením ateliéru, pak za nejdůležitější považuji šťastnou ruku při přijímacím řízení. Trefit se znamená vyhrát. Trefím-li na vyloženého grafika, mám po starostech. Tím chci také naznačit, že tento fakt je mimo pedagogiku.

Zřejmá je nutnost neustálého udržování a vytváření otevřeného „živého“ prostředí v ateliéru a na škole. Různorodost osobností, názorů a přístupů je inspirátorem i pedagogem současně.

Věřit studentovi a věřit v jeho neopakovatelné nadání. Nenechat se v tomto odstrašit jeho neúspěšností, pomalostí, nepříjemným vzhledem.

Nesměrovat nikoho ideově do těch správných proudů, myšlenek a objevů. To musí být ponecháno kompetenci a námaze studenta. Je nezbytné nechat žít i to momentálně nevýrazné, divné a slabé. Všichni mají svobodný přístup k informacím a tak není nutné být programátorem.

Dopřát dostatek času k ověření toho, co právě je, dopřát osobní prožitek z poznávání a nechat čas na uzrání vlastních myšlenek a představ. Čas je v tomto silně individuální a to musím respektovat. Samozřejmě, že si musím dávat pozor, abych u posluchače nezaměnil čas myšlenkového zrání za systém stálého pohodlí.

Je jasné, že konečným cílem je probudit k životu osobnost studenta, jeho individualitu, posílit ji a vybavit vším potřebným. To, co k tomu vede, je dobré a správné a najít to, je posláním pedagoga.

Jak se mi ukazuje, hodně těžké bývá přesvědčit některé studenty, aby si své jedinečnosti vážili. V náporu nejrůznějších trendů a vnějších ideálů některým připadá jejich nadání nesprávné a nepatřičné.

Pokud se týká samotného ateliéru pro „klasickou“ grafiku, musím se opírat o to, co se osvědčilo v minulosti. Samozřejmě, že z ní vybírám nyní, v tuto chvíli, takže nutně vyhodnocuji sítem momentálního vidění. Klíčovým slovem je pro mne kontinuita. Zdůrazňuji, že navazování na minulost je současně jejím vyhodnocováním a očišťováním obecně platného od nánosů romantiky a nudy tradice. Není to lpění na „něčem“, ale poznávání a objevování aktuálně živého a vytváření vlastní osobní „gramatiky“.

Do výše zmíněného patří bezesporu kresba. Kreslení je pro mne neocenitelná sonda do individuality a charakteru studenta i jeho temperamentu. V tomto déle trvajícím procesu se dají odkrýt a poznat intelektuální schopnosti, zvláštnosti psychiky, charakteru, vůle, citu pro detail, smyslu pro celek, ale i psychické anomálie.

Technologie a technika grafiku přímo charakterizují. Není to něco, do čeho se myšlenka převádí, ale čím se uskutečňuje. Je to osobní dobrodružství proměny myšlenky v materii a pochopení této materie. Vyžaduje to schopnost rozložit ideu do časových postupů, stavů a jejich správné seřazení. Neměla by to být výuka, ale vyhledávání a znovuobjevování.

Jiří Lindovský, 2002

Uložit text „Základní teze k výuce“ ve formátu PDF Nahoru / Up

webdesign: zvirecihudba.cz    © Jiří Lindovský 2013 - 2015